Co může člověku přinést dobrovolnictví? Kde se setkává kultura a environmentální hnutí? I o tom jsme si popovídaly s Ester Dobiášovou, která tvoří obsah pro zemědělskou kampaň Tohle žeru. Ester je klidná, pronikavě inteligentní a vždy si dvakrát promyslí to, co řekne. Občas mě mučí svým pedantním důrazem na gramatiku, ale vždy to rychle napraví odzbrojující dávkou suchého humoru.

Jak začala tvá cesta v Hnutí DUHA? Čemu se v organizaci věnuješ dnes?

Má cesta začala ve vlaku. Jela jsem jako dobrovolník pomáhat do Moravského krasu na Týden pro divočinu. O tři turnusy později mě na Šumavě zastihl e-mail koordinátora dobrovolníků, zda bych chtěla psát články pro web Česká divočina, což byla v té době hlavní kampaň Hnutí DUHA. Protože jsem měla s psaním článků zkušenosti, nabídla jsem se mu jako šéfredaktorka webu, čímž jsem si prakticky vytvořila pracovní pozici coby externistka. Donedávna jsem koordinovala komunikaci krajinových projektů, především zemědělských, teď se zaměřuji primárně na obsahový marketing. Snažím se spolu s dalšími lidmi z týmu probudit ve veřejnosti zájem a ideálně zápal pro problémy české krajiny; aby lidé porozuměli, v čem se dotýkají každého z nás, a pomohli nám prosadit řešení, která nabízí mí expertní kolegové a naši partneři.

Na čem pracuješ právě teď?

Kromě toho, co jsem zmínila, se s kolegy snažíme například rozvíjet Adresář farmářů, což je mapová aplikace, přes kterou mohou lidé najít zemědělce a zemědělkyně ve svém okolí a odkupovat lokální a sezónní produkty, často s biocertifikací, přímo od nich, místo aby utápěly peníze v síti dodavatelů. Můžou být také více v kontaktu s příběhem svého jídla a podporovat konkrétní lidi.

Pro mnohé lidi je koncept toho, že dělají něco za „nic“ nepochopitelný. Co pro tebe znamená dobrovolnictví? Dokáže tě něčím obohatit?

Já mám obecně silnou potřebu vkládat svůj čas a dovednosti do činností, které mi dávají smysl. A ideálně, když mají přesah k druhým a já sama se díky nim můžu rozvíjet. Dobrovolnictví je takové win-win řešení. Mým srdcovým tématem je ochrana přírody a zvířat. Přírodě teď pomáhám i profesně, což bych upřímně nečekala, že se mi poštěstí. Tíživější je pro mě utrpení hospodářských zvířat, což by mě na denní bázi semlelo, je to emočně těžké téma. Jako dobrovolnice ale můžu pomoct způsobem, který mě nezasahuje: například jsem sbírala pro kampaň Hlava na hlavě příběhy zvířat na azylové farmě, které spolu s fotografiemi sloužily k tomu, aby je lidé vnímali spíš jako individuality než bezejmennou masu. Nejraději mám ale stále Týdny pro les: vždy se tam sejde tak různorodá a obohacující skupina lidí, že vidím život zase trošku z jiné perspektivy.

Kromě environmentálního hnutí se pohybuješ i v literárních kruzích. Vidíš někde průnik těchto dvou světů?

Jako první mě napadla kniha pro děti od Daisy Mrázkové: Auto z pralesa. Ta se umí dotknout srdce v místech, kde každý má odkrytou i hluboko zahrabenu lásku k něčemu divoce přírodnímu a původnímu. Vybavila se mi taky zooložka a mořská bioložka Rachel Carsonová, jejíž knížka Silent Spring (Tiché jaro) byla podnětem ke zrodu environmentálního hnutí v USA a k zákazu používání nebezpečného pesticidu DDT v zemědělství. Příběhy mají sílu změnit svět a jsou to i redaktoři a nakladatelství, kteří je můžou dostat k lidem.

Knihy dokážou u lidí rozvíjet vyšší city a zároveň nás i čemukoliv přiučit. Máš oblíbený žánr? Je pro tebe důležité cítit, že text je potravou pro mozek?

Nemám oblíbený žánr, kromě hororů čtu prakticky všechno. Vybírám si podle námětu, literárního stylu, podle doporučení... Ráda bych si přečetla minimálně jednu knihu z každého státu, která by mi mohla přiblížit, jak lidé formovaní jinou kulturou a historií přemýšlí o světě. Oblíbila jsem si i dětské knihy, ve kterých se autoři nebojí klást těžké otázky a citlivým a srozumitelným jazykem na ně se čtenáři nalézají odpověď. To je pro mě jako pohlazení. Potrava pro mozek, to sedí.

Kdo jsi, když nepracuješ?

To je záludná otázka. Doufám, že stejný člověk, jako když pracuji. (usmívá se) Poslední dobou mě ohromuje, že jsem beze sporu součástí vesmíru, že jsem ze stejné materie. Jak řekl Clifford Matthews: „Jsme recyklovaný hvězdný prach.“. Vizuálně to krásně vyjádřil astrofyzik Neil deGrasse Tyson ve videu The Most Astounding Fact. Doporučuji i článek od Stephana Martina v Sedmé generaci: Kataklyzma aneb Když se věci rozpadají.

Co bys vzkázala o deset let mladší Ester? Co bys vzkázala o deset let starší Ester?

Na to ti mám odpovědět v pár větách? Zdá se mi, že ke všemu, k čemu jsem za posledních deset let dospěla, byla nezbytná i ta fáze hledání a nejistoty, fáze formování. Přítel mi doporučil, abych si koupila bitcoiny – možná je to jen nafouknutá bublina, ale minimálně do roku 2021 nepraskla. A dárci i dárkyně Hnutí DUHA ví, že penězi se dají podporovat dobré věci. Ale nenapadá mě, co bych měla vzkázat svému budoucímu já, co bych si nedokázala zpětně dohledat v denících, i kdyby šlo o hodnoty a postoje, které bych si ráda zachovala.

Financováno z programu Evropské unie IMCAP. Obsah tohoto článku představuje pouze názory autora, který za něj nese výlučnou odpovědnost. Evropská komise nepřijímá žádnou odpovědnost za použití informací, které obsahuje.